Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Slunná Itálie a Rusko poněkud odtažité k vynálezu radiotelegrafie
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 11.7.2013 (18:27:02)

http://www.youtube.com/watch?v=x-09fnT9dKE

Kon Kan - Pus n' boots (These boots are made for walking)





ALEXANDER STĚPANOVIČ POPOV

 

   16.3.1852   Krasnoturinsk          13.1.1906 Bílá noc a Petěrburk

 

 

Na podzimní obloze se rozpoutalo hotové peklo. Loď plula jen podle střelek kompasů a bylo vidět sotva na několik málo metrů. V tom se to přihodilo! Torpédoborec ruského námořnictva Admirál Apraskin zapraskal a zarachotil na skalnaté mělčině ostrova Hogland ve Finském zálivu. Výsledek nehody měl katastrofální rozměr. Plavidlo se bokem zakleslo do útesu a bylo zřejmé, že jeho uvolnění nebude jen tak. Ruská admiralita však nechtěla o torpédoborec přijít, a tak zajistila akci, která měla trvat celou zimu. Pro její zabezpečení bylo potřeba zajistit rychlé a spolehlivé spojení. Jenže nejbližší stanice drátového telegrafu byla na finském břehu v městečku Kotka, od něhož to bylo k uvízlé lodi dobrých šedesát kiláků. Návrh na položení podmořského kabelu byl shledán nežádoucím. Jednak pro zdlouhavost prací, jednak pro značné peněžní ztráty a malé výnosy. Náklady? Odhadovaly se na sto padesát tisíc rublů. „Co budeme dělat?“ ptali se námořní velitelé. Věděli, že záchranné práce musejí zahájit co nejdříve a bez dokonalého spojení se v místní divočině neobejdou. A tu si admirál Dikov vzpomněl, že na vojenské akademii v Kronštatu dělal profesor Popov pokus s „bezdrátovou telegrafií“. Výsledek jednání vypadal dobře. Instalace jeho přístrojů by si totiž vyžádala o poznání menší částku než další uvažovaná řešení. O překlenutí několika desítek km dlouhé vzdálenosti se rázem rozhodlo.

 

Následující události sledoval s napětím celý svět. Vše potřebné dopravil ledoborec Jermak. Za neuvěřitelně těžkých podmínek v lednových mrazech se podařilo zbudovat radiostanici. A pak přišlo pondělí 6. února 1899. Přípravné práce skončily. Z ostrova Hogland šla první depeše. Jako odpověď odešla v deset hodin dopoledne následující prosba: „Telegrafujte pomaleji! Nestačíme tak překotně přijímat signál!“ Přes počáteční nesnáze se rychle spojení zdokonalovalo. Petěr Nikolajevič Rybkin, který pracoval s radiostanicí, najednou zachytil frekvenci z Kotky. Jakmile vysílání skončilo, sňal sluchátka a rychle převedl znaky na písmena: „Veliteli Jermaku! U Lavensaru se urvala ledová kra s rybáři. Okamžitě vyražte na pomoc!“ Hlášení vysílané samotným Alexanderem Stěpanovičem Popovem bylo překvapivé. Rybkin v rozrušení zapomněl na kabát a jen tak vylítnul z domku na mráz. Na prostranství stáli dělňasové a námořníci. Obrátil se k nim a zařval: „Neštěstí! Přijal jsem zprávu, že rybáři čekají na pomoc Jermaku!“ Netrvalo dlouho a kapitán Jermaku dal pokyn k vyplutí ledoborce na moře.

 

Komu vlastně sedmadvacet mužů, které Jermak vysvobodil z ledové kry, vděčilo za svůj uchovaný život?

 

Alexander Stěpanovič Popov se narodil jako čtvrté ze šesti dětí v zapadlé osadě na Urale, která se dnes jmenuje Krasnoturinsk, 16. března 1852. Otec byl knězem (Popem) a rodina mu poskytla dobré podmínky pro duševní rozvoj. Hnutí svobodomyslného představitele v rukou Boha, červen je měsícem pro připomenutí srdce a srdečné povahy našeho Pána Ježíše Krista. Že jeho srdce jak pochopí, tak i bez odporu přijímá každého, ať s větším nebo s menším kalupem, není to jen útěcha, je to 100% přátelství spojené s humanitou značky INRI. Velký přítel jejich rodiny N. O. Kuksenský nevyprávěl vnímavému chlapci jen o práci mašin v blízkých dolech, ale i o bájném Petrohradu, odkud si přivážel zajímavé technické novinky. V jeho domě viděl malý Saša například poprvé elektrický zvonek. Podle strojů, které chlapec zahlídnul v dolech, sestrojoval jejich modely. Sklon k technice se u něho projevil už v dětství. Tento vztah nejenže vytrval na dlouho, ale prohloubil se při pobytu v církevním semináři, kam nastoupil na přání rodičů. Samozřejmě že na této škole se z Popova nemohl stát plnohodnotný technik. Avšak při jeho houževnatosti a cílevědomosti se i zde mnohému přiučil, pilně si vybíral a osvojoval poznatky nabyté při vyučování i samostatném studiu. Tak mohl v roce 1872 výborně obstát, neboť složil přijímací zkoušky na Petrohradskou univerzitu a tam platil za miliónového studenta.

 

Zájem o elektrotechniku se v něm snažil probouzet jeden z přednášejících, profesor Borgman, vydávající v té době svůj dvoudílný lexikon o elektřině, první ruské vědecké dílo vytvořené na základě nejnovějších myšlenek o existenci elektromagnetických jevů. Spolu s dalším učitelem studenta Popova O. D. Chvolsonem patřil také k velkým zastáncům nekonvenčních neotřelých názorů na elektromagnetismus.

 

Tempo růstu znalostí Popova všechny udivovalo. Neodradily ho ani materiální záludnosti při studiu. Dával hodiny méně chápavým, spolupracoval s periodiky, a protože se živě zajímal i o elektrotechniku v praxi, zúčastnil se budování elektrického osvětlení, které tehdy nesmělými krůčky vstupovalo do života melodické vědy a vědecké melodie… nebo tančení?

 

I tato praktická činnost nezbytně obohatila jeho znalosti. Dál pracoval, dřel, prohluboval si vědomosti a své úsilí korunoval v roce 1883 publikováním první diplomové studie věnované činností strojů s dynamem. Ve stejném roce se také oženil a se svou vyvolenou paní prožil osmnáct nejlepších roků svého života. To už měl za sebou i úspěšné ukončení studia na univerzitě. I když dostal nabídku, aby se zde připravoval k profesuře, nepřijal ji za bezvadný nápad. Nelákala ho suše ubíhající šichta učence–teoretika. Tím končilo období jeho vzdělávání a nastala doba intenzivního vědeckého růstu a houževnaté praxe, která ho nakonec dovedla k vynálezu bezdrátového spojení.

 

Ve stejném ročníku, co napsal svou první práci, přijal možnost živit se jako laborant a učitel matematiky v Minové vojenské škole v Kronštatu. Zdejší působení sehrálo v jeho životě velice důležitou roli. Vládla zde atmosféra přímo vybízející k vědecké práci, navíc škola disponovala velmi dobrým technickým arsenálem i výbornou knihovnou. Zpočátku Popov vyučoval 1+1 a další matematické fígle, později se plně věnoval fyzice a elektrotechnice na jedničku. Jako první v Rusku přednášel radiotechniku a příbuzenské vazby s ní spojené. Demonstroval všechny nejnovější objevy převážně z oboru elektřiny. Už tehdy se proslýchalo, že pracuje na nějaké zajímavé, zcela unikátní konstrukci. Jeho vědecká autorita rostla v očích učenců. Byl známý a vychvalovaný, což mimo jiné dokazovala i jeho účast v expedici pro pozorování slunečního zatmění či pozvánka na Mezinárodní elektrotechnický kongres v Chicagu v roce 1893. Ač mladý vzezřením, stal se ve svých šestatřiceti letech vyzrálou vědeckou kapacitou, přestože své práce vysloveně nepublikoval kór často. Tohle se mu stalo svým způsobem osudné, neboť závěry svého největšího vyřešeného problému přednesl vlastně jen úzkému kruhu odborníků.

 

Ve svém soukromém životě byl prostým a skromným člověkem, který nekouřil tabák a nepil víno. Oblékal se tak prostě, jak jen mohl. Rád chodíval pěšky, ve chvílích volna podnikal daleké výlety. Chytal ryby, na něž s sebou často brával staršího syna Stěpana. Když se mu něco nelíbilo, nezvyšoval zhurta hlas a neprojevoval svou nespokojenost. Měl velice rád hudbu, k jeho nejoblíbenějším autorům patřil Chopin, Čajkovskij, Verdi. Jako mnozí jiní, kteří svůj život zasvětili vědě, byl velice roztržitý a zapomnětlivý chaotik. Manuálně byl velmi zručný, doma vlastnil soustruh, protože si většinu věcí potřebných k pokusům vyráběl sám.

 

V roce 1889 uveřejnil H. Hertz svou znamenitou práci o elektromagnetických vlnách. Zjistil, že radiové vlny se chovají stejně jako ty světelné. Byl tak vlastně jedním z těch, co kladli důraz na základy vedoucí k vynálezu bezdrátové telegrafie. S jeho prací se seznamovaly vědecké kroužky v mnoha zemích. Podrobně ji rozebíraly, dále ji rozpracovávaly a prohlubovaly. Formovaly se dva směry sledující rozdílné cíle. První byl pod vlivem vědecké práce Hertzovy, v níž byli někteří koumesáci náchylní vidět pouze potvrzení správnosti nových myšlenek o elektromagnetismu a důkaz elektromagnetické podstaty světla. Hertz totiž aplikoval výzkumy s vlnami délky od 60 cenťáků do šesti metrů. Tento vlnový rozsah byl podmíněn tím, aby výzkumy mohly probíhat v laboratoři. Cílem bádání však nebylo praktické využívání.

 

Naproti tomu existovali koumesáci, kteří s poznatky o elektromagnetických vlnách spojovali především možnost bezdrátového spojení. Do jejich řad patřil i Popov, který nejenže tyto výzkumy popularizoval, on je dále rozvíjel na stoprocentní osvědčené bázi.

 

Základem jeho mechanismu byl přístroj Francouze Bronlyho, který odhalil zajímavou vlastnost železných pilin státi se vodičem elektrického napětí působením elektromagnetických vln. Svou aparaturu – nevelkou skleněnou trubici naplněnou železnými pilinami a zakončenou elektrodami, nazval koherer. Francouz, ač nevědomky, zásadní měrou přispěl k vynálezu rádia. Jednou řekl: „Nikdy jsem nepřemýšlel o přenosu signálu… Bezdrátová telegrafie se ve skutečnosti vylíhla z Popovových výzkumů a práce, dokladující počáteční domněnky.“

 

Večer 7. května 1895 bylo ve fyzikálním sále Petrohradské univerzity řádné zasedání Ruské fyzikálně chemické společnosti. Hlavní referát si připravil přednášející kronštatské vojenské akademie A. S. Popov, který si s sebou vzal také nový originální přístroj. Nevelkou skříňku s přístrojem položil na stolek vedle katedry a schéma zařízení načrtl na černou tabuli zrovna jako v dětství Myšpulín. Pak zahájil erudovaný výklad. „Na začátku letošního roku,“ spustil pomalinku Popov, „jsem se zabýval některými pokusy anglického fyzika Ladga s elektrickým vlněním, abych je využil na svých přednáškách. První pokusy mi ukázaly, že chování železných pilin pod vlivem elektromagnetických vln je poměrně nestálá věc. Abych je ovládl, musel jsem vyzkoušet několik způsobů. Nakonec jsem dospěl k sestrojení přístroje sloužícího k pozorování vln, který je výhodný nejen pro výuku, ale i pro zaznamenávání elektrických poruch v atmosféře.“ Přístroj nazval „grozootmětčik“: volným překladem něco jako hrůza nekrotké ženy v návalu vzpouzejících částic k mojí trubičce pořádkumilovného relé a nezbedných pilin.

 

„Na tomto schématu sami poznáte,“ pokračoval po chvíli odmlky Popov, „rozmístění jednotlivých částí přístroje. Trubka s kovovými pilinami je zavěšena horizontálně mezi svorkami. Nad trubicí je zvonek, zavěšený tak, aby mohl v chodu dávat lehké údery kladívkem do středu trubice, chráněné před zkázou gumovým kolečkem. Nejvhodnější je trubici a zvonek připevnit na společnou destičku. Relé může být umístěno libovolně…“

 

V místnosti zavládlo hrobové ticho, vědci se zaujetím poslouchali, očima pozorovali nákres i přístroj, na němž žlutě svítila měděná vertikální anténka. Když vynálezce podrobně objasnil taje přístroje, začal s jeho předvedením. Jakmile s tím byl hotov, uznale dodal: „Na závěr bych rád vyjádřil naději, že můj přístroj může být při dalším zdokonalení použit k předávání signálů na dálku za pomoci střelhbitých elektrických vln, pokud bude vynalezen zdroj těchto vln s dostatečnou energií.“

 

Odborníci sice pochopili, co vlastně Popov vynalezl, ale nikoho z přítomných nenapadlo, že se jeho sen o bezdrátové telegrafii stane tak brzy zavedenou pomůckou.

 

S odstupem několika měsíců vykonal druhou významnou přednášku. Tentokrát už doprovázel svůj výklad ukázkami radiografie v pravém slova smyslu. Vysílač i přijímač byly v různých budovách na dvoře Petrohradské univerzity. Vysílač obsluhoval asistent P. N. Rybkin, u přijímače mezi posluchači přednášel o výhodách A. S. Popov. K přijímači byl připojen normálka telegrafní přístroj, na jehož pásce se při vysílání objevilo: Heindrich Hertz. Tato dvě slova byla vlastně počátečním radioprogramem.

 

Jeden z přímých účastníků, profesor O. D. Chvolson, napsal později k této události: „Na všechny podrobnosti si docela dobře vzpomínám. Vysílací stanice byla v chemickém ústavu univerzity, přijímací v přednáškové síni starého fyzikálního kabinetu. Stanice dělila vzdálenost cirka 250 metrů. K vysílání sloužila Morseovka a znaky bylo zřetelně poznat. U tabule stál předseda Fyzikálně chemické společnosti profesor R. F. Petruševskij, držel v ruce papír s Morseovkou a kousek křídy. Po přijetí každého znaménka se podíval na papír a písmena napsal na tabuli.

 

Nikdo z nás tehdy ještě netušil, že tímto dnem začíná nové období v dějinách komunikace na dálku – vývoj bezdrátové telegrafie – a že za několik let bude zeměkoule pokryta sítí radiostanic…“

 

Znova a ještě intenzivněji se Popov vrhl na výzkum. Měl před sebou další nesnadný cíl – připravit pokusné vysílání signálu na velikou vzdálenost. Uprostřed práce se roku 1896 dočetl v novinách, že si jistý Ital nechal patentovat bezdrátový telegrafický přístroj. To jednoho dokáže pěkně vytočit. Okamžitě se rozhodl zveřejnit zprávu o svém přijímači v zahraničním tisku. Popis přinesl jeden anglický erudovaný magazín, ale bylo již pozdě. Co na tom, že jednadvacetiletý Ital Marconi si dovolil bezdrátový telegraf nechat patentovat dva a půl měsíce po druhém veřejném vystoupení Popova. Jakkoli se mu příčilo vychvalovat sebe a své nehynoucí zásluhy o krok vpřed, od toho dne musel až do konce svého života usilovat o svou prioritu bezdrátového přenosu. Jeho čestná povaha nemohla pochopit, co měl dokazovat. Vždyť z dokumentace i z protokolů bylo vše patrné.

 

Popov vymýšlel zlepšováky v atmosféře zkostnatělosti a lhostejnosti davu, kdy někteří carští oficíři ignorovali jeho výzkum a dělali mu naschvály. Jedině člověk jako on s mimořádnou pracovitostí, ohnivou vírou ve vědecké pokroky a bezmeznou oddaností Rusku mohl v takových neblahých podmínkách pracovat. Ve světě se neustále zajímali o jeho práci, nabízeli mu možnost odejít pracovat do exilu, ale vždy prohlašoval: „Jsem Rus jako statný vlastenecký kus a všechny mé znalosti, všechna moje péče a její výsledky náleží mé vlasti.“ Jako skutečný frajer odmítl nejrůznější nabídky z ciziny a zůstal v Rusku.

 

Jedna z mála radostných událostí, kterou v té době prožíval, byla spojena s udělením státního vyznamenání v roce 1898 a s vřelým přijetím a uznáním, jehož se mu dostalo o dva roky později na kongresu v Paříži. V roce 1901 se stává profesorem Elektrotechnického institutu v Petrohradě a o čtyři roky později stane v jeho čele. Zásluhy, ocenění, to vše ho mohlo alespoň trochu hřát u srdce. Ale ve své duši prožíval tragédii. Jeho „milovaný mazlínek“, radiotelegraf vykoumaný v Rusku, se za hranicemi velice briskně rozšířil a dosáhl značné popularity. Zdokonaloval se postupně tak rychle, že se na původní vynález pana Popova pomalu a jistě zapomnělo. Vinen byl bezpochyby carský byrokratismus ruku v ruce s lidským hyenismem v domácím prostředí, zakazujícím Popovovi publikovat výsledky prací, z toho by uronil slzu snad i šlechetný Ježíš. Ani doma Popov nakonec neobstál. Nejdříve sice bylo ruské námořnictvo vybaveno jeho přístroji, ale už v roce 1905 fasovaly vojenské lodě a křižníky zahraniční, i když ne zdaleka tak kvalitní, vybavení. Rok poté umírá unaven a předčasně ve věku sedmačtyřiceti let na vnitřní krvácení do mozku.

 

Dva roky po jeho úmrtí, kdy stále přetrvávaly rozepře o prvenství jeho vynálezu, stanovila k prozkoumání celé kauzy Ruská fyzikálně chemická společnost zvláštní komisi za předsednictví O. D. Chvolsona. Po detailním prověření všech lejster komise přiznala, že „A. S. Popov musí být uznán vpravdě vynálezcem – duchovním otcem myšlenky – bezdrátového telegrafu za pomoci elektrických vln, zároveň tak jako jeho výhradně samotným konstruktérem.“ Nic to nezměnilo na faktu, že Marconi obdržel o rok později Nobelovu cenu za fyziku i s nezanedbatelnou sumičkou na přilepšenou. Nejlepší památkou na A. S. Popova je však současný rozvoj jeho vynálezu. 

 

 

KAREL ČAPEK: KOSTELY

 

Kdybych za každý kostel, do kterého jsem vlezl, dostal docela malý odpustek, mohl bych do konce života hřešit jako dosud a ještě jako prémii bych měl jistotu, že bych se měl dostat do nebe. A byly mezi nimi kostely náramné, tak velké jako nádraží, pošta a radnice dohromady, řekněme takový Svatý Petr, kde je člověk umáčknut prostorem, nebo dóm v Miláně, a dóm ve Florencii, kam jsem vlezl i v noci; vonělo to tam kadidlem, a jen několik svíček se třáslo v rozlehlé tmě; ale ještě podivnější to bylo v noci v Padově, v tom velkém cihlovém kostele, kde na mne doléhala metafyzická úzkost a přišel kostelník – žádný zvídavý kouzelník; v Arezzu mne dokonce zamkli v kostele strašně vysokém a temném, až mne vyvedl anděl v podobě zedníka; nicméně viděl jsem tam pěkné reliéfy, ale nevím, od koho jsou, a také anděl to nevěděl, ale jsou z přechodu mezi gotikou a ranou renesancí. (Také mne zamkli v katakombách u Svaté Anežky; ale protože jsem tam byl s papežským vyslancem, zámek se zázračně otevřel, a bylo to.) Dále kostely velké a krásné, jako ten v Pise a v Monreale a v Rimini, mnoho kostelů dobrých a svatých, některé holé a vznešené jako půlnoc nad zasněženou krajinou, a mnoho barokních, plných parády, brokátu a mramorů, až je člověku nevolno, jako je ten jezuitský v Benátkách a v Neapoli; pak kostely malé a ještě menší a docela maličké, přeslavné kaple, jako zlatá Capella Palatina v Palermu, a Medicejská kaple ve Florencii, co tam jsou ty pohanské, nadlidské náhrobky Michelangelovy, a Giottova požehnaná kaple v Padově, a kaple Sixtinská, kde Michelangelo namaloval stvoření světa: ale tento náruživý a tragický duch nemohl udělat, jak Bůh odpočívá dne sedmého. Kapličky podivné, jako křesťanská mešita Martorana v Palermu, a San Stefano Rotundo v Římě, a kaple ortodoxních v Ravenně, a pak docela obyčejné činžáčky boží, bílé a chladné jako čisté plátno; ale i v nich se ti někdy vesměs uleví, člověče nevěřící.

 

Lidská stránka důvodu a účelu kostelů, to je zas jiná kapitola. Poslouchal jsem mnohé kázání nerozuměje z toho ani jediného slova; nejvíc se mi líbil ten vousatý kapucín, co ve Florencii řečnil, až to praskalo; pokud vím, hrozně nadával všem protivníkům (oponentům) církve. A lidé se tu zpovídají až do noci, a někdy se tu scházívají kanovníci, sedí v chóru a melou jakási responsoria rychle a náruživě jako dervišové, nebo jako by se spolu strašně hádali. Mnohým poutníkům se církev v Itálii zdá jaksi středověká; mně připadala spíš musulmanská. Všelikých řeholí a kuten je tu tolik, že se v tom ani Alfréd Fuchs nemohl vyznat; nejhezčí jsou ti hnědí vousatí fráteři, co běhají v opánkách; jenomže nevím, mají-li pod kutnou nějaké ty spoďáry.

 

Avšak pravým vlastníkem kostela je pan custode čili kostelník. Jsou-li v kostele dobré obrazy, zahalí je plátnem; jsou-li tam fresky, zastře aspoň okna, aby když to mermo mocí chcete vidět, mohl zatáhnout za kaloun a nastavit dlaň. Někteří to provázejí odborným výkladem, což příliš neruší, když neumíte italsky. Jiní pak mají své vlastní náhledy o zajímavostech svého kostela; například v Pise se jdete podívat do baptisteria na kazatelnu Niccolovu, a pan custode vám začne za zády prapodivně houkat a vytrubovat na hubu fanfáry, aby vám předvedl ozvěnu; nebo v Neapoli u Svatého Martina, kam jdete hledat Riberu, vyleze kostelník až na sloup a tluče klíčem do bronzových volut hlavice, aby vám názorně předvedl, že je každá z nich prý laděna na jiný zvuk. Jsou také chrámové čičky, větší a nedůtklivější než jiné; žádnou z nich se mi nepodařilo pohladit, vycenily na mě ihned zoubky nebo navíc vytasily ostré drápky…

 

Úhrnem starokřesťanský a románský sloh je ten nejsvětější; gotika v Itálii se až příliš rozpažila po široké a světlé prostornosti, z čehož vychází jaksi střízlivá a nenasycená; pak to hledí maskovat průčelím vyzdobeným, až z toho jde hlava kolem. Raná renesance zas přináší čistotu, přísnost a moudré omezení; a když už jsem jednou velebil Albertiho, musím říci, že také v Mantově zanechal po sobě cudný, vznešený kostel. Rovněž Bramante byl muž přísný a čestný.

 

Vše ostatní pak je barok.

 

 

BOLZANO

 

Dříve se tomu říkalo „věrné Tyroly“; dnes je to provincie Benátská, a za padesát let to snad bude země docela taliánská; až člověka zaráží, jak tu ta italština zapouští kořínky. Děti žvatlají jednu větu německy a druhou italsky; sedláček ve vlaku se honem chlubí, jak už dovede cedit vlaštinu svým požehnaným voletem; služky jsou celé pryč za kudrnatými kluky italské posádky. Jinak noví mocipáni mají jakés takés ohledy; nechávají zdejším Němcům jejich vlastenecké pomníky a jména ulic a nevím co ještě. Krom posádek sem posílají na vydovádění školní výpravy; mně jeden takový desetiletý fašista zničehonic vynadal šubjaků; nevím, co to je, ale tvářil se u toho velmi hrdinně a nacionálně.

 

A přece je to naveskrz německá země, dokonce ve zvláště dobrém smyslu; čistá a přívětivá, úhledná a pečlivá; i hory jsou tu posypány čerstvým sněhem a opatřeny samými lanovkami a čisťounkými hospodami; dole roste lehounké víno, a na každém kopečku je nějaký hrad, a lidé jsou vážní a čistí, rozmyslní a ochotní, ženy strašně zubaté, ale časem neobyčejně pěkné a jaksi mléčné; a věřte mi, že po italské pouti je zvláštní radostí dívat se zas do bledě modrých studánkových očí. Na horách pak pěstují zejména krásné vyhlídky opatřené dalekohledy; vozíš se očima po sněhových polích, s příjemnou závratí měříš hrozný sráz, a někdy pak dole potkáš skutečné turisty, kteří právě udělali nějakou tu velikou horu; mají ohromná kolena a sedmikilové boty, mluví nápadně hlučně a za čepicí mají alpské kvítko; ženské turistky jsou obyčejně skvrnité a nepěkné, příliš plecité.

 

A když už mluvím o horách, tož nejpěknější jsou na nich tyto věci: vůně dřeva, tekoucí voda a louky. Vždyť, milý poutníčku, to je zrovna to, co ti tam dole jaksi scházelo, aniž bys toho byl si někdy vědom. Teď teprve si vzpomínáš, že jsi po celou svou pouť nezavadil skoro o dřevěnou podlahu, ale o mrtvé a chladné dlaždice, a jedl na stolech plechových nebo mramorových, spal v mosazi a dýchal kamenný prach. Vždyť veškerá antika je kamenná a kovová a nemá zhola nic dřevěného; celý její vtip spočívá v kameni; já jsem však ze země dřevěné (Podkrkonoší) a mám dřevo rád hmatem i očima, neboť je to látka téměř živá, naivní a lidová, gotická, strohá, neantická a domovsky ozdobená. Tekoucí voda, to zas je celá poezie severu; toť vodnický a rusalčí motiv proti motivu satyrskému. Řeky nevysychající, věčné potůčky, stružky a prameny, i vy, nejtenčí nitky vodní, zda nejsi, čistá, spanilá, živoucí vodo, srovnatelná s mořem? Neboť hrozný je pohled na vyschlá koryta a bez kapky skály. „Blahoslavena buď voda, svaté stvoření,“ mají napsáno v San Marinu na vodovodu (marino asi znamená námořní vlnu); pia creatura, vodička tekoucí. A louky, ty pravé louky, také tam dole nejsou; mají tam révu a tamarindy, olivy a palmy a oranže, ale louky, husté zelené a hedvábné louky mého dětství, kdepak! leda takové tuhé kořenité čupřiny ožrané kozami. Ani vrabce tam nemají, ani kosy a konipásky, ani chocholouše a stehlíky, ani cvrčky a cikády; něco ti tam do počtu schází, pořád ti tam něco schází.

 

Ale když už jsem jednou stanul na této straně Tyrol, musím se jít podívat na Gossensass, Ibsenovo tuskulum. Sedm let se tu prý starý Ibsen dvořil mladé a perspektivní Němce. Ta léta jsou popsána na pamětní desce hotelu, a podnes je v tom hotelu děvčátko, růžička alpská tak hezká, že sama stojí za tu cestu sem. Kolem dokola jsou lesy vonícího dříví, pokosené louky a hučící vody; a duch Ibsenův se znovu otáčí kolem modrooké Hildy. To už je tak severní, tak docela severní, a přec je to ještě poslední mez nové Itálie.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter